Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
Cyklus A / II
Sláva se nezpíváVěřím se neříká
Direktář — Dny modliteb za zemřelé
Direktář — Liturgické mezidobí
Ke mši používáme písně: mešní obecné: 512 ad. písně k Pánu Ježíši: 702, 707, 708, 709, 710, 711, 715, 717, 728 (OL též 784, 785, 788, 789) příležitostné: 904, 911, 917, 918 pro svůj obecnější charakter je možno používat i píseň 425 Při díkůvzdání po přijímání zpíváme děkovné písně označené M₅: z odd. 701 ad., 813, 902, 903, 907, 908, 909, 927, 928, 929 a responsoriální žalmy děkovného charakteru, např.: 631, 632, 633, 644, 649, 651, 652, 653, 656, 658, 659, 672/3, 681, 685. Na závěr zpíváme píseň aktuálně ze slavnosti, svátku či památky z předešlého či následujícího týdne pro kterou je v Kancionálu píseň, nebo např.: 905, 910 a zvl. 930.
Písně z Kancionálu
Píseň přímo prosí za zemřelé skrze Kristovu smírnou oběť a vyjadřuje naději na vstup do Boží slávy. Sloka 6 odráží Antifonu k přijímání o Kristu jako vzkříšení a životě.
Výslovně prosí za věrné zemřelé, aby jim věčné světlo svítilo v kraji živých, a spojuje tuto prosbu s Kristovou obětí. Sloka 1 navazuje na dnešní žalmovou naději v zemi živých a sloka 4 na příslib věčného života z jednoho z dnešních evangelií.
Soustředí se na věčný pokoj, věčné světlo a očištění zemřelých skrze Kristovu oběť. Sloka 3 odráží První čtení z 2 Mak 12,43–46 o modlitbě a oběti za mrtvé.
Přímo oslovuje zemřelé přáním pokoje po skončeném pozemském boji a vybízí živé, aby jim pomáhali modlitbou. Kristova krev a vzájemnost živých a zemřelých přesně vystihují smysl dnešní vzpomínky.
Je výslovnou přímluvou za duše zemřelých a prosí, aby jim svítilo věčné světlo a byly uvedeny k novému životu. Mariánská přímluva zde slouží hlavnímu tématu dne, jímž je modlitba za zemřelé.
Celá píseň cituje jedno z dnešních evangelií o Chlebu života: kdo přijímá Krista, má život věčný a bude vzkříšen v poslední den. Jde o mimořádně přesné spojení eucharistie s nadějí vzkříšení zemřelých.
Nabízí útěchu plačícím a vyznává, že Kristus prozařuje temnotu hrobu a proměňuje smrt ve vítězství. Sloka 3 odráží dnešní evangelium Jan 14,1–3 o připraveném místě v Otcově domě.
Touha po trvalé blízkosti Boha vrcholí ve sloce 5 prosbou, aby se smrt proměnila ve slavné vzkříšení a věčné přebývání s Bohem. Tím dobře spojuje smutek nad smrtí s nadějí vyjádřenou ve Vstupní antifoně.
Krista představuje jako živý Chléb a oběť kříže, která člověka provází i v poslední hodině a otevírá mu nebeskou vlast. Její důvěrný eschatologický tón odpovídá prosbě za věčné světlo a pokoj.
Sloka 5 odevzdává Kristu duši při skonání a tělo při budoucím vzkříšení. Osobní důvěra v Ježíše jako jedinou naději dobře vyjadřuje víru, že zemřelí budou v Kristu povoláni k životu.
Sloka 4 odráží Antifonu k přijímání vyznáním Krista, který křísí mrtvé, a další sloky směřují k patření Bohu tváří v tvář. Píseň tak propojuje Kristovu oběť s nadějí věčného života.
Sloka 2 připomíná Kristovo slovo, které křísí mrtvé, a odráží tak Antifonu k přijímání. Sloka 5 navíc rozvíjí skutky milosrdenství z dnešního evangelia Mt 25,31–46.
Píseň sleduje člověka od přijetí života až k návratu do Otcova domu a zdůrazňuje, že hrob nemá poslední slovo. Závěrečná sloka odráží Antifonu k přijímání o Kristu jako vzkříšení a životě.
Sloka 2 prosí, aby Boží slovo provázelo člověka smrtí ke světlu, a píseň zároveň zdůrazňuje Kristovu smírnou oběť. To odpovídá dnešní modlitbě za uvedení zemřelých do věčného světla a pokoje.
Kristus je zde živým Chlebem a Dárcem spásy, s nímž člověk nezahyne. Eucharistický motiv volně navazuje na dnešní evangelium Jan 6,51–59 o pokrmu věčného života a vzkříšení v poslední den.